Kindermanovy filmové eseje

Málokdo ví, že Jára Kinderman má o rok a půl mladšího bratra Míru. Tento scénárista, režisér a performer v jedné osobě chvalně proslul zejména v Libereckém kraji. Protože z veřejného promítání čtyř nejnovějších Mírových krátkometrážních filmů odcházeli mnozí diváci nejen dojati, ale též zmateni, rozhodl se J.K. věnovat své esejistické výboje právě tomuto tématu. Pokud jste tedy zmiňované snímky viděli, dobře. Pokud jste o nich do dnešního dne neslyšeli, ještě lépe.

VZPOMÍNKA NA AFRIKU

Kamera krouží kolem dvou dívek, sedících v restauraci.Přestože ostatní hosté dělají neuvěřitelný rámus, z jemných narážek v dialogu vyrozumíme, že se jedná o dvě sestry. Na kvalitní divadelní hru je to sice trochu málo, ovšem pro účely experimentálního filmečku tento počet bohatě stačí. Hluk v restauraci se stupňuje. Obě sestry mluví dál. Jedna druhé líčí buď svou vzpomínku na Afriku, nebo přetrvávající menstruační potíže. Odezírat ze rtů dost dobře nejde, protože jedna z aktérek nervózně kouří. Zničehonic je do scény v restauraci vsunut záběr na bílou dívku, líbající černého mladíka. Dlužno podotknout, že tento tzv. flashback je natočen černobíle. Film končí náhle, aniž bychom se dozvěděli, o čem vlastně byla řeč, nebo aniž by hosty v restauraci někdo pořádně okřikl.

HÁDKA

K činžáku přichází žena, které je asi pětadvacet, ale vypadá na čtyřicet. Nese igelitovou tašku. Výtah samozřejmě nefunguje. Na schodech potkává muže, který ji obtěžuje nesmyslným dotazem typu: "Nevíte, kde tady bydlí Novákovi?" Žena samozřejmě neví. Divák také neví -ani to, jestli se žena náhodou nejmenuje Nováková. Doma vítá ženu manžel a hned zjišťuje, kde se zdržela. Žena samozřejmě neví, což manžela vytočí. Zvyšuje hlas. Žena začíná vzpomínat na jakéhosi kocourka (Kocourka?) a za tyhle kecy dostane od manžela zcela po právu facku. Přestože námět sám o sobě je velmi rozpustilý a legrační, nejlepší vtip připravil Míra filmovým fajnšmekrům tím, že do role domácího tyránka obsadil sám sebe.

SEUL

Název je francouzský, stejně tak jako úvodní titulky. Po nich vidíme mladého muže, který se za doprovodu klavírní hudby povaluje pod dekou na podlaze svého bytu. Dlouze si protírá oči, načež usoudí, že vstát by bylo předčasné, a znovu usíná. Zazní francouzský šanson a vyhání muže z pelechu. Má na sobě pouze slušivé trenýrky. Drbe se na bradě.. Drbe se na břiše. Divák, jenž čeká, že se bude s drbáním pokračovat ještě níž, je zklamán. Muž se pokouší pít pivo ze špinavé sklenice. S hrníčkem dopadá o něco lépe. Sedá si ke stolu a kouří. Asi o něčem přemýšlí. Opět je tu oblíbený černobílý flashback. Ze stejného hrníčku pije jakási dívka. Cigareta, kterou kouří, ovšem zřejmě tatáž nebude. Muž odhazuje hrnek do odpadkového koše. Dramaticky se mění nálada. Šanson je vystřídán Čajkovským a muž dospěje k rozhodnutí. Hledá papír. Když ho konečně najde, zjistí, že nemá tužku. Najde ji a zuřivě píše. Teprve se třetí verzí je spokojen, zalepuje dopis do obálky a jde vytáhnout z koše hrníček. Hned se z něj napije, zřejmě aby demonstroval, že má doma čisto.Jiné ráno a jiný francouzský šanson. Tentokrát promenáda ve slipech. Náš hrdina spěchá pro poštu a dychtivě otevírá dopis. Kamera mu zvědavě nahlíží přes rameno, ale text je bohužel nesrozumitelný, přestože není francouzsky. Následují francouzské titulky a FIN.

ŽIVOT, DÍLO A SMRT MAXE SÝKORY

Asi třicet lidí hovoří na kameru o životě, díle a smrti fiktivního malíře Maxe Sýkory. Naštěstí ne všichni najednou, ale hezky jeden po druhém. Režisér se domnívá, že herců je osmdesát, což dokazuje, že I takový filmový guru může mít problémy s jednoduchým sčítáním.